Eucharistický zázrak v Ivančicích dle Kroniky zbraslavské

EUCHARISTICKÝ ZÁZRAK V IVANČICÍCH

(dle Kroniky zbraslavské)

     Léta Páně 1312 milostivě ráčil na utvrzení svaté křesťanské víry sám Ježíš Kristus, jednorozený
Syn Boží, Spasitel náš, učiniti ve svátosti svého Nejsvětějšího Těla následující zázrak. Neboť když se
v krajině moravské v městě, které se až dodnes jmenuje Ivančice, před svátky velikonočními v samý
den Velkého pátku sešel k svatému přijímání Těla a Krve Kristovy podle zvyku v kostele hojný zástup
věřících, hle, když příliš vzrůstal počet lidu, chtějícího toho dne přijímati, nemohly stačit tomu
množství celé hostie, které byly den předtím, to je na Zelený čtvrtek, posvěceny a na následující den
Velkého pátku pro přijímání lidu uchovány. A tím se stalo, tak jak se už udržel zbožný a církevní zvyk,
že kněz, střídník řečeného kostela, rozděloval po kouscích několik hostií rozlomených na menší
částečky, aby tak požití pokrmu života potěšilo a nasytilo lačné duše tak hojného lidu a tak zbožného.

     Naposledy, když většina zbožně přijímala od oltáře z ruky knězovy onen nebeský chléb ve
způsobě jen malé částečky omezený, přistoupil jeden muž, syn nedůvěry a malé víry, který přijímaje
od kněze do úst nepatrnou část Těla Páně, hned v srdci tichý a v mysli nevěřící s reptáním mluvil: "Co
a kolik jsi přijal? Jak velikou asi sílu anebo jakou účinnost může v tobě míti tak chudičká částečka?
Zajisté skrovnou nebo žádnou. Kéž bych byl dnes nechodil k oltáři! Bylo by mně toliko platno vůbec se
zdržeti přijímání, jako přijmouti tak nepatrnou částečku." Ale když takto a podobně u sebe
převráceně rozvažoval v rozličných rouhavých myšlenkách s nevolí a nedůvěrou, začala náhle ona
svatá hostie, na jejíž malou velikost si onen ubohý člověk, neznající božských tajemství, už krátce
předtím stěžoval, tak velice růsti a znatelně se zvětšovati v ústech přijímajícího, že vyplnila jeho obě
tváře a její nečekaná velikost mu nedovolovala zavřít otevřená ústa - zajisté, že takové věci působil
ten, který byl tělesně skryt v svátosti, jenž není ani menší v nejmenším ani větší ve velikém. A ačkoli
byl onen vzrostlý objem kousáním zubů toho člověka rozmělňován, přece ho nijak nemohl onen
nevěřící člověk spolknouti.

     Stál onen člověk, třesa sa, ve strachu, že se zadusí, jen sám si vědom, co se s ním
nepozorovaně dělo a proč tak vzrostla ona svátost Těla Páně, kterou byl pro svou nedůvěru nehoden
přijmouti pro útěchu své duše. Trápen jsa nutností a boje se smrti, vložil ruku do úst a stěží mohl
s námahou vytáhnouti částečku posvěcené hostie, kterou pro její malost pokládal vůbec za hodnou
opovržení. A protože měl onen kostel žalostným požárem, který založili Maďaři, ve svých zdech
dosud přemnoho puklin a trhlin, přiblížil se onen člověk celý v úzkostech k jedné stěně chrámové a
zcela tajně vložil do jedné trhliny zdi Tělo Páně, jak mohl nejhlouběji. A vykonav to, vrátil se onen
člověk do svého domu dosti zmaten a v "trpkosti duše své" rozvažoval všechno, co se mu onoho dne
tak zázračně přihodilo. Brzo navštíven milostí Boží a ostře hryzán svědomím, z celého srdce je bodán
výčitkami, prolévá hojně slzy, s bolestí vstane, běží k svému zpovědníkovi a vyloží mu věc, jak se mu
po pořádku přihodila.

     Zpovědník, uslyšev slova jeho zpovědi, měl velikou soustrast s jeho nářky, a když ho onen
vinný člověk vedl a ukázal mu místo, v němž bylo Tělo Páně neuctivě schováno, sám se pokusil
s uctivostí odtud vyjmouti onu spasitelnou hostii. Div divoucí, když vytáhl kněz poprvé vloženou ruku
ze štěrbiny zdi, ukázaly se zřejmě zakrvavené čerstvou krví konečky prstů, kterými se dotkl hostie
v dutině zdi. Užasne kněz, k úžasu se přidruží bázeň, přece však podruhé vloží třesoucí se ruku do
štěrbiny. A když vytáhl kněz svatou hostii z úkrytu zdi na světlo, začala ihned z různých částí té hostie
jako z žil lidského těla vytékati hojná krev, takže byly postříkány nejen prsty knězovy, ale také i stěna
na té straně i země. Spatřiv ten úžasný zázrak, vykřikne kněz a modlí se, pláče laik a bojí se a
přiběhnou tam na tak velikou podívanou, která se nemohla nikterak utajiti, všichni lidé, bijíce se
v prsa při pohledu na to - přemnozí pak zpěvy a oslavováním velebili Hospodina, že učinil tak veliké
věci v jejich chrámě, když ráčil i takto v onen den obnoviti tak podivuhodně památku svého
spasitelného utrpení.

     Ctihodná pak v Kristu paní Gisela, abatyše v Oslavanech, kterýžto klášter je blízko v sousedství
onoho města, na zprávu, že se tam stal tak slavný zázrak, vzala s sebou několik svých sester, jeptišek
onoho kláštera, a přišla tam. A když ty zřejmě viděly událost i zkrvavenou hostii a uctivě se jí klaněly,
byla dána jedné z nich před ostatními jejími družkami od Boha hojnější milost viděti ono božské
tajemství. Neboť ten, který byl neviditelně skryt v oné viditelné svátosti, jenž činí zázraky na nebi i na
zemi, náhle otevřel oči i srdce oné jeptišky a osvítil její duši tak znamenitým světlem poznání a
útěchy, že viděla v onom světle světlo, které ostatní přítomní neviděli - ba byla při onom
podivuhodném vidění oblažena v duchu tak hojnou rosou Božího požehnání, že se od té chvíle
nikterak nemohla zdržeti ona služebnice Kristova, aby jí přehojně nevytékaly bez přestání zevně z očí
hlavy potoky slz, známky onoho pramene, který vyrazil uvnitř.

     A na otázku, proč aspoň někdy neupouští od tak nemírných slz, odpověděla: "Uviděla jsem
Boha Spasitele a ženicha svého v Těle svém, třebas nezaslouženě, způsobem zajisté zázračným, ne po
způsobu obecném, nýbrž pod způsobou a tvářností, jak se zalíbilo tomu, který se mně chtěl ukázati a
už mně stačí moje tajemství." Potom šla bez přestání v neustálém pláči ta následovnice Beránka
Božího a plakala, rozsévajíc símě své, a následujícího jedenáctého dne, sklízejíc s plesáním, co
rozsévala se slzami, odešla z tohoto života a šťastně zesnula v Pánu.

     V oné době okolo svátku Nanebevstoupení Páně přišla do krajin moravských jasná paní Eliška,
královna česká a polská, dcera blahé paměti pana Václava, krále týchž království, prvního zakladatele
Zbraslavi, a uslyšela tam z pravdivého vypravování paní abatyše z Oslavan a od četných jiných
hodnověrných osob, které byly při té události přítomny, co se slavně stalo s onou spasitelnou
svátostí. A proto hned začala z vrozené sobě zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla
uviděti onu tak spasitelnou a zázračnou hostii. Řízením tedy Božím zachytila hodinu příhodného času
a přišla do onoho města, jak chtěl sám původce svátostí, a tam obdržela darem na snažné naléhání
závažných proseb od lidu, jásajícího nad návštěvou tak slavné královny, to, co dříve pokorně toužila
jen viděti a uctívati. A jak velikou, nadměrnou radostí plesal uvnitř duch slavné královny nad
dobrodiním tak vzácného daru, to dala jasně najevo radostným plesáním zevně i skutkem a ten,
který to viděl, podává o tom svědectví. Neboť jsem byl tehdy při tom s ctihodným v Kristu otcem,
panem Konrádem, prvním opatem zbraslavským, já služebník jeho, a mně královna velmi zbožně
svěřila onen předrahocenný poklad v nádherné monstranci opatrovat a donést na Zbraslav.

     Ó ty, nejsvětější Tělo Pána našeho Ježíše Krista, nasyť mě a pomáhej mně v poslední hodince
života mého! Amen.

Níže text ke stažení ve formátu *.pdf